Cyklomaraton „Na kole kolem jižní Moravy“ aneb 500+1 km na silnici

I. ročník

---

 

Naše 1. pětistovka
( původní nekrácený text pro časopis Cykloturistika )

Na úvod musím upozornit všechny čtenáře, že se nedozví nic o bankovce nominální hodnoty 500 Kč, ani o našich prvních vydělaných či jinak získaných penězích, neboť o penězích, byť se kolem nich všechno točí, vůbec nehodlám psát. Řeč bude o 500 km ujetých v jednom dni na kole, akci, kterou si zorganizovali a taky sami odšlapali členové cykloturistického oddílu TJ Favorit Brno.
Nejdříve trochu historie k osvětlení toho, jak jsme přišli na takový “šílený” nápad. V roce 1986 několik cyklistických borců z Brna a blízkého okolí dostalo chuť “trumfnout” rakouské kolegy, o nichž psal jejich časopis Pedal. Ti totiž rok po roce jeli nonstop jízdu, nejdřív 300 km, pak 400 km, po níž už mysleli, že “nikdy více” a posléze přeci jen 500 km dlouhou. Tohle když se dočetli naši veteráni, nenechalo je lhostejnými a prohlásili, že co dokázali Rakušáci po třech letech, dokáží oni hned, ba ujedou ještě více. Pro tento účel vybrali následující trasu: Brno, Vyškov, Prostějov, Boskovice, Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Jihlava, Moravské Budějovice, Znojmo, Mikulov, Břeclav, Hodonín, Uherské Hradiště, Brno. Organizace se ujal Miloslav Matulka, který pracoval spolu s Milanem Mattušem na brněnském ředitelství Sběrných surovin. Tento podnik poskytl jako doprovodné vozidlo své dodávkové auto i s řidičem, tím byl pan Doležal. Když bylo vše takto přichystáno, bylo třeba najít dostatek “bláznů”, jež by se zhostili tak náročného úkolu. Z celé plejády potencionálních zájemců se vykrystalizovala skupina “sedmi statečných”. Byli to: Lubomír Křoustek z Třebíče, Jan Štěrba z Letovic, František Beránek, Milan Mattuš, Libor Honz, Josef Honz a Jozef Tižek. Dva nejstarší účastníci měli 49 roků, já tehdy se svými 36 byl nejmladší “veterán” ve skupině a poněvadž jsem v té době předsedal cykloturistickému oddílu TJ Favorit Brno, “dodal” jsem dva své mladé členy, bratry Honzovy. Jednoho letního dne jsme časně ráno, či spíše ještě v noci, vyrazili z brněnského předměstí za svým cílem. Prvních sto kilometrů probíhalo vše hladce a jelikož jsme měli výborný čas (stovka ujetá za tři hodiny), udělali jsme si malou občerstvovací přestávku. Leč běda, sotva jsme znovu nasedali do sedel, začalo drobně poprchávat, déšť postupně houstl a houstl, navíc se citelně ochladilo. Jízda přes Českomoravskou vysočinu byla učiněným utrpením, do Znojma jsme dojížděli celí prokřehlí a navíc postiženi četnými defekty. Naštěstí doprovodné vozidlo dojelo do Znojma před námi a Miloš Matulka vyjednal na tehdejším OV ČSTV, že nám poskytnou nezbytnou péči, abychom byli schopni pokračovat v další jízdě. A tak jsme se tu celou hodinu prohřívali horkou sprchou zvenku, vřelým čajem zevnitř, teprve potom jsme mohli znovu vyrazit. Ale již pouze v šesti lidech, neboť Pepa Honz se po osprchování oblékl do suchého a usedl do auta. Po příjezdu do Hodonína došlo k hlasování, zda pokračovat dle plánu do Uherského Hradiště, či předčasně končit jízdou z Hodonína na Brno. Výsledek – 3:3, proto rozhodoval hlas nejpovolanějšího, Milana Mattuše, který byl pro ukončení: “přeci si v té zimě nezničím kolena, když mám šanci vyhrát celkově silniční pohár veteránů!”. A jeli jsme do Brna. Ironií bylo, že těsně před Brnem přestalo pršet a dočkali jsme se dokonce suché vozovky, ba i sluníčko na chvíli vykouklo nad obzorem, aby nás pozdravilo. Hlavního cíle jsme tedy nedosáhli…

Když jsem pak o řadu let později při jedné vyjížďce někdy v dubnu vzpomínal na tuto slavnou anabázi a mudroval: “letos mi je zrovna tolik, kolik měl nejstarší účastník tenkrát, jaképak to asi je v takovém věku…”, kamarád Broňa, který s námi jezdil aspoň dva roky a přece se zdráhal vstoupit do oddílu, mě vybídl, abych o tom jen nemluvil, ale zorganizoval to, že on se rád zúčastní, no a já souhlasil.
Pár dnů nato dopoledne zvoní u nás doma telefon; to Broňa se ptá: “jak moc vážně to myslíš s organizováním pětistovky?” Odpověděl jsem ano, myslím to naprosto vážně a Broňa měl pro mě hned dva potencionální sponzory. Tak jsem začal běhat, jednat, shánět a Broňa mi postupně dodával další tipy a inspiraci. Na 14 dnů mě přibrzdily plané neštovice mé sedmileté dcerky, ale vše už bylo rozjeté, valilo se to jako lavina, kterou nelze zastavit. Ani konečné odmítavé stanovisko prvních dvou firem, se kterými jsem jednal, na tom nemohlo nic změnit. Pro splnění našeho “snu” jsem vybral sobotu 19.června. Do té doby jsme podnikli několik přípravných jízd od 150 do 200 km, ty nejnáročnější dvakrát vedly do oblasti Drahanské vrchoviny a jednou Českomoravské vysočiny. Poslední prověrkou byla naše tradiční oddílová akce “Putování za termálními lázněmi Maďarska” ve dnech 4.– 6.6. Obzvlášť páteční etapa z Brna přes Trnavu na Pezinockú Babu a odtud do Malacek a Plaveckého Štvrtku. V neděli před “Maďarskem” jeden z kandidátů jízdy Bohuš místo s oddílem si vyjel s kamarádem na horském kole, potkali jsme ho před Blanskem, to se ještě vesele šklebil. Druhý den vidím Bohuše bez úsměvu, zato s pořádným obvazem na pravé ruce. Divím se a pak se dozvídám, že v neděli měl pád (pokolikáté už – pojišťovna musí mít z něho radost, myslím si v duchu) a vykloubil si palec. Doktor mu ho prý nasadil až na třetí pokus. Po svém dotazu, co šlachy a vazivo, vyjadřuji přesvědčení, že po pondělní kontrole půjde obvaz dolů a on bude schopen jet s námi, zatím přijde pouze o “Mošon”. Skutečnost byla ale jiná, konečné stop Bohušovi vystavila sádra, která se mu na pravačce zaskvěla po druhé kontrole ve čtvrtek, tedy těsně před startem. Den předtím, ve středu, potkávám Luboše, dalšího adepta pětistovky, v prodejně WESTA na Bratislavské ulici. “Šeňo, to nemůžu ujet!” povídá namísto pozdravu. Uklidňuji ho, že na to má, když přípravu s námi zvládl a to na horském kole, na němž výlučně jezdí již několik let (silniční kolo používá v pokoji jako rotoped). Poté se dozvídám následující: v úterý si vyjel zkusmo na silničním kole po naší trase (projel více než polovinu), natočil 320 km a to vše za 15 hodin a sám, k tomu ještě hodinu byl na třešních a večer potmě musel jet pomalu. Podle mne tedy žádný důvod k pesimismu. Jak se v sobotu ukázalo, měl jsem pravdu, Luboš nám pořádně předvedl, jak se má šlapat.
Těch pár dnů před startem jsem již mohl být relativně klidný, měl jsem domluveno šest sponzorů, obě doprovodná vozidla přislíbila TJ (konkrétně sekretář Zdeněk Valenta), řidiče k nim jsem měl zajištěné z řad členů oddílu, též fotografa i masérku a tak zbývala jediná neznámá a tou bylo počasí, od Medarda značně nejisté. Občas sice také zahlodal červík pochybnosti, zda to zvládnu já osobně (zasvěcení vědí, že jsem se v posledních sedmi letech z cykloturistického dění prakticky vytratil, mnoho jsem nenajezdil, až teprve vloni, když jsem si dávno předtím stále sliboval, že to změním a budu zase jezdit jako dřív), černé myšlenky jsem rychle zaháněl, vždyť letos už mám najeto přes 4000 km a to je prakticky tolik, co loni za celý rok. Na pátek jsem si vzal dovolenou, abych měl dost času nejen na přípravu kola a sebe, ale i na vyzvednutí věcí od sponzorů. O půl desáté večer jsme se Zdeňkem byli jako první na velodromu, hned po nás přijel Ilias, po něm Radek, Dalibor, Broňa a Luboš. Chvíli po desáté se objevila masérka Iva, mimochodem sestra dalšího našeho člena.
Před 23 hodinou nastala “módní přehlídka”, náš hlavní sponzor ATEX s.r.o. nás oblékl doslova od hlavy až k patě, kromě dresů, cyklistických kalhot i ponožky a šátky a la Pantani. Na to se dostavili oba řidiči doprovodných aut, kteří se rovněž zapojili do převlékání a pak už následovalo nakládání proviantu, rezervních kol a dalšího materiálu do vozidel. Vše se už odehrávalo za asistence fotografa, který se ujal svých povinností hned po svém příchodu. Všechno šlo ráz na ráz, montáž osvětlení na kola těch, kteří ho ještě neměli, následovala trocha cyklistické alchymie – příprava nápojů do kanystrů a láhví, poslední pokyny řidičům i cyklistům. “Všichni si vynulujte kompjůtry!” Před půlnocí přijeli manželé Fridrichovi (hlavní sponzoři), přidali se k nám na fotografování. Když jsme hotovi s pózováním, ještě přání zdaru od všech přítomných a minutu či dvě po půlnoci vyrážíme, v tu chvíli zjišťuji, že jsem jediný, kdo jede v kraťasech a s krátkými rukávy. Brnem projíždíme bez problémů, provoz takřka žádný a veřejné osvětlení všude funguje. O jediné vzrušení se postaral Ilias, když mu z držáku na řídítkách vypadlo světlo. Po chvíli nás dojel s baterkou v ruce a žádá o papír, kterým by utěsnil volný držák, po čemž se zdá, že je to v pořádku, aspoň prozatím. Horší je to za městem, tady jsme odkázáni na naše “bludičky”. Do kopce i po rovině nám jakžtakž stačí, zato jízda z kopce bez brzd je pro kaskadéry, ne-li přímo pro kamikadze. Při nejbližší příležitosti upozorňuji svého syna, jenž řídí Transit, aby se držel těsně za námi a osvětloval nám tak vozovku. Hned se nám pak jede lépe, než se nadějeme vjíždíme do Rousínova. Kousek dál nás čeká objížďka před Vyškovem, držíme se pohromadě a zatím to ujde. Vjíždíme do Lulče a já mohu konstatovat, že to tu známe, poněvadž tudy se vracíme z Olšan z Farmy Bolka Polívky, kam již po několik let pravidelně jezdíme. Netrvá dlouho a vjíždíme do Vyškova, ulice jako vymetené, nikde ani živáčka. Za městem se opět ocitáme v naprosté tmě a nyní je jízda náročnější na orientaci, neboť nemůžeme použít silnici pro motorová vozidla. Světla prvního doprovodného vozidla, škodovky, se ztrácí někde v dáli před námi, tudíž se spoléháme hlavně sami na sebe. Krajina je mírně zvlněná, silnice se houpe nahoru, dolů a my s ní, co vesnice, to nějaký ten brdek. Před Prostějovem se horší kvalita vozovky, každou chvíli někdo z nás volá: “bacha, díra!” Konečně se dostáváme na lepší silnici a za chvíli vjíždíme do města. Naskýtá se nám stejný obraz jako ve Vyškově, s výjimkou několika taxíků celé město spí. Potlačujeme ospalost, která začíná dotírat a míříme na Boskovice. Tento úsek dobře známe, nedávno jsme jej dvakrát tréninkově projížděli a tak se na křižovatce nedáme zmást, když vedoucí škodovka zamíří doleva, my na kolech odbočujeme vpravo na Boskovice a dále na Žďár. Čekáme, kdy si v autě všimnou, že za nimi nikdo nejede. V duchu si říkám, jak by se právě hodily dvě vysílačky, které synátor slíbil obstarat. Jedeme po panelech, silnice začíná stoupat, pak se prudčeji zvedá a zase jedeme po asfaltu. Hlásí se Drahanská vrchovina, kromě náročných stoupání nás očekává také citelný chlad. Do kopců se zahřejeme, horší je to ve sjezdech, moje kolena trpí zimou. Stoupání na Malé Hradisko mi připadá nekonečné, ať se snažím sebevíc, nejsem s to udržet skupinu pohromadě. Ilias, jedoucí stále těžké převody, mizí vpředu, za ním postupně i další, pouze já s Daliborem se snažím přizpůsobit Zdeňkovu tempu, ale ani nám se to stoprocentně nedaří a nejstarší účastník jízdy zaostává. Proto na něj čekáme nahoře a společně se pouštíme do náročného sjezdu. Jedeme opatrně hlavně v lesních partiích, kde toho mnoho nevidíme. Ne tak již Ilias, který si troufl ve sjezdu dokonce předjet vedoucí škodovku. Vzápětí zjišťuje, že to neměl dělat – “vymetl” díru a jeho světlo opouští držák podruhé a tentokrát definitivně. Přestože se baterku snažil několik minut hledat, v čemž mu pomáhala i osádka škodovky, nenašel ji a v další cestě pokračuje již bez ní. Po krátké chvíli následuje další stoupání, ale už ne tak náročné. Z následujícího sjezdu jsme měli obavy, zvláště lesní úseky mohly být nebezpečné, i proto se teď držíme pohromadě a spoléháme jeden na druhého. Samozřejmě nejhůř je na tom vedoucí jezdec, jako průzkumník nám vyhledává bezpečnou cestu, všichni ostatní se řídí ani ne tak podle toho, co vidí sami na vozovce, ale spíš dle siluety a blikačky svého předjezdce. Náš “průzkumník” prokázal své kvality, poněvadž jsme tento i všechny následující sjezdy zvládli bez úhony. Před Boskovicemi pozorujeme, jak postupně bledne obloha, blíží se svítání. Právě vhod, protože před závěrečným sjezdem do Boskovic zjišťuji, že mi nesvítí přední světlo a proto ho vypínám. Je příšerná zima a tudíž se těším na plánovanou zastávku na náměstí, kde prý jsou lavičky, nemám ale zájem o posezení, stejně tak i ostatní. Chci se pouze obléci a pak něco rychle zhltnout, než vyrazíme dále. Každý z jezdců dostává na cestu dvě tuby, ukládám je do kapsy spolu s banánem a velím “na koně!”. S prvním světlem opouštíme město a míříme na Vysočinu.
Stále ještě jedeme známými místy, profil není nijak náročný, prožíváme chvíle odpočinku, “vorážíme”. To se bohužel netýká Zdeňka. I v sebemenších stoupáních zaostává, zřejmě prožívá krizi. S Daliborem zvolňujeme ještě víc, ostatní pak na nás čekají u křižovatky s hlavním tahem Brno – Svitavy. Zdeněk moc nemluví, slyším jen jeho poznámku: “tohle není žádný AUDAX!” Projíždíme Kunštátem a znovu stoupáme, tentokrát několik kilometrů. I zde to ještě známe, byť z opačné strany. Jak se již stává tradicí, skupinu vzadu uzavírá náš nejstarší kolega. Na vrcholu naštěstí všichni čekají až se skupina sjede, aspoň tento pokyn po mé domluvě při zastávce v Boskovicích dodržují. V následujícím sjezdu se Zdeněk propracovává dopředu, v jízdě z kopce patří k nejrychlejším v oddílu. Škoda jen, že kopce mají i svou druhou tvář. Za Štěpánovem nad Svratkou nás očekává velice těžké stoupání, zřejmě nejhorší na celé trati, a jak se brzy ukázalo, bylo pro nás kritické. I zde stoupáme dle zaběhnutého “scénáře”: nejprve ujede Ilias, po něm Broňa, Luboš i Radek. Dalibor se mnou “brzdí” skupinu ze všech sil, ale i tak náš nejstarší kolega beznadějně zaostává, pak nám dokonce mizí z dohledu. Náhle se ozývá rozhlas doprovodné škodovky: “hoši, jedete moc pomalu, Zdeněk to už nemohl vydržet a zahl na Brno!” Nemohu uvěřit Michalovým slovům, stále se otáčíme a vyhlížíme s Daliborem našeho “Peugeota”, leč kromě škodovky za námi nikdo nejede. Nechápu to, znám Zdeňkovu vytrvalost, je z nás sice nejstarší, ale také je nejlépe trénovaný a má nejvíce najeto. Musíme se smířit s faktem, že pokračujeme v šesti. Jak mi později Dalibor prozradil, v tom momentu mu bylo za celý den nejhůře, “Peugeotovo” odstoupení jím psychicky otřáslo.
“Zbytek” sestavy pokračuje přes Bystřici nad Pernštejnem na Nové Město na Moravě. Bojuji se spánkem. Nevím jak ostatní, ale často jsem se přistihl, že mám zavřené oči. Ať dělám co dělám, víčka mi znovu padají. Blížíme se ke Žďáru nad Sázavou, podle plánku trasy bychom tady měli opustit silnici číslo 18, po níž šlapeme už od Prostějova, a odbočit na Jihlavu. Ve městě máme problémy s orientací, tápeme, musíme se vracet. Osádka škodovky se vyptává na další cestu, zjišťujeme, že po osmnáctce pokračujeme ještě do Sázavy, teprve pak máme odbočit na Polnou. Ze Sázavy jedeme po okreskách z kopce do kopce, rovina je velkou vzácností. Padá mlha, vozovka je navlhlá, pouze v závětří stromů je sucho. Moji kolegové Radek a Dalibor mají na sobě bundy, ani jsem si nevšiml, kdy se oblékli, mám pocit, že podléhám spánku i s otevřenýma očima. Když se ocitám poblíž Broni, ptám se: “kolik je stupňů?” “Osm,” zní lakonická odpověď. Broňa má nejlepší “budík”, kromě teploty ukazuje i nadmořskou výšku a celkové převýšení, tato čísla však dle našeho názoru neodpovídají skutečnosti (nebo je neumíme správně přečíst?). Další spolujezdec se pro změnu ptá mne, jaký máme mezičas. Domnívám se, že dobrý, je něco po osmé hodině ranní a do Jihlavy zřejmě nijak daleko. Ale chyba lávky. V náročném terénu mi rychle ubývají síly, bodejť by také ne, když jedu na “hlaďáka”. Hlavně, že až z Boskovic vezu v kapsách zásoby, odmítám je však konzumovat za jízdy. Podle mých prvních propočtů jsme měli do Jihlavy dorazit mezi osmou a desátou hodinou – nejspíše v devět, teď je však těsně po deváté a my nejsme ani v Polné! Natož, abychom věděli, kolik kilometrů zbývá do Jihlavy – doposud totiž nebyl žádný ukazatel s tímto cílem. Zdoláváme náročné stoupání (kolikáté už?) a potom následuje sjezd až do Polné. Další ukazatel nás informuje o tom, jak daleko je Ždírec. Že jedeme do Jihlavy správným směrem spíše tušíme, než víme. Moje krize se prohlubuje, ledva šlapu. Hlavou se mi honí černé myšlenky: “budu já ten další, kdo odstoupí?”. Mám pocit, že osádka škodovky, která nyní náš minipeloton uzavírá, mě pozoruje s obavami a v duchu mne asi odepisují.
Konečně vidím značku Jihlava deset kilometrů, rychle se rozhoduji: “pojedu-li takhle dál, budu do Jihlavy doslova pochodovat celou hodinu”. Zastavuji a nechávám kolem sebe projet škodovku. Řidič se mne na nic neptá a uhání za zbývající pěticí cyklistů, aby je co nejdříve zarazil. Mně je to však úplně jedno, teď se potřebuji jen a jen najíst. Sahám do kapsy, vytahuji dvě tuby Carbosnacku a vymačkávám jejich obsah do úst. Lačně saji, třebaže i druhá tuba je již prázdná. Pak se “vrhám” na banán, jsem s ním hotov během několika vteřin. Více stravy u sebe nemám, za dalším posilněním musím do Jihlavy. Nasedám na kolo a za chvíli přijíždím k hloučku zamlklých kolegů. “Všechno je v pořádku, musel jsem se jen najíst.” Informuji je a pokračujeme v “krasojízdě”.
Jihlavu máme zhruba na dvoustém kilometru od startu a protože jsme si naplánovali zastávky po stech kilometrech, připravil jsem pro kamarády zásluhou pana Roberta Gescheidta, provozovatele restaurace McDonalds v Líšni, překvapení v podobě občerstvení v jihlavském McDonaldu. Fotograf Radim, jenž obsluhuje Broňův mobil, dostal dříve ode mě pokyn, aby ohlásil náš příjezd. Během nucené zastávky, kdy na mě čekali, se mu podařilo “navázat spojení” a tak nám pouze zbývalo najít správné náměstí, což vzhledem k tomu, že jsem v Jihlavě rok vojákoval, nemohlo být žádným problémem.
Krizi mám za sebou. “Tisíceré díky pane Kočaři!” Jako vynikající sportovec, triatlonista, nejlépe ví, co potřebuje cyklistův žaludek a podle toho nás také bohatě vybavil na náš maratón. Konečně, kolem desáté hodiny vjíždíme do vytoužené Jihlavy, ujímám se vedení skupiny, zajíždíme do centra a jsme na hlavním náměstí (mimochodem, prý největší u nás). Letmé rozhlédnutí a už míříme k restauraci McDonalds. Odkládáme kola do volné zahrádky a já jdu pohovořit s personálem. Vědí o nás, za chvíli prý bude občerstvení připraveno. Na dotaz, kde chceme sedět, odpovídám, že venku na zahrádce. Jsme první zájemci o takové posezení, proto nám je obsluha musí teprve nachystat, stejně ještě nejsme všichni, kolegové cyklisté se nikam nehrnou, jakoby vůbec neměli hlad a rovněž chybí posádky obou vozidel. Zatím hledají vhodné místo k zaparkování, škodovce se to po chvíli zdařilo a její osazenstvo se přidává k nám. Hůře je na tom náš “pojízdný cirkus”, jak jsem si pojmenoval Transit, jezdí jedno “čestné kolečko” za druhým, posléze i on zastavuje a jsme komplet.Vyřizuji objednávku, dostáváme horké kafe nebo čokoládu, k tomu teplé taštičky plněné marmeládou z černého rybízu a nakonec ještě zeleninový salát. Teplé občerstvení nám udělalo dobře a když už jsme se posilňovali, tak pořádně, i ze zásob v autě. Není proto divu, že přestávka se protáhla na dvojnásobek plánovaného času a my jsme na jihlavském náměstí strávili víc než hodinu. To prospělo i řidičům obou doprovodných vozidel, ti totiž jinou možnost odpočinku neměli a bylo to na nich znát. Zato fotograf Radim a hlavně Iva měla plno práce, masírovala ztuhlé šíje, záda i nohy jezdců.
Po jedenácté hodině opouštíme krásné historické náměstí a míříme na Znojmo, máme za sebou něco málo přes dvě pětiny plánované kilometráže. Brzy se dostáváme do tempa, kopců ubývá, čím více se vzdalujeme Jihlavě. Do čela se “propracoval” Luboš, což Ilja nemohl nechat jen tak. Naše rychlost nezřídka překračuje 40 km/h, ba tu a tam dosahuje 50 km/h. Připadá mi, jako bych omládl a znovu závodil. I ostatní prožívají podobnou euforii. U Moravských Budějovic na chvíli zastavujeme, kdosi z kolegů má “technický” problém. Při této příležitosti si Ilja stěžuje na ospalost a Broňa mu nabízí kafe. Ten však odmítá, obává se případných křečí. Pokračujeme dále, blížíme se ke Znojmu a tak vyrukuji s popěvkem “Znojmo, Znojmo, vidím tě dvojmo!” Ilja ale protestuje, neb on prý nevidí skoro nic, natož aby viděl dvakrát. Cesta nám nyní pěkně “odsýpá”, začínáme smazávat manko, jediné menší stoupání “vyletíme” v Lechovicích (v květnu jsme tu povzbuzovali účastníky Závodu míru), u silnice stojí menší hlouček lidí a fandí nám. “Že by o nás věděli z novin?” blesklo mi hlavou. V pekelném kvapíku pokračujeme do Pohořelic, kde má být třetí zastávka. To již máme za sebou tři pětiny trasy. Očekává nás nejen předseda oddílu, který sem přijel na kole, aby se s námi kousek svezl a “zkontroloval” nás, ale i Lubošovo příbuzenstvo. Drahnou dobu mi bylo horko, neb jih Moravy nás mile přivítal, pro samý fofr však nebylo kdy si odložit dres s dlouhým rukávem, který jsem na sobě vezl z Boskovic, nyní jsem se ho tedy konečně zbavil. Poté následovala obvyklá masírovací procedura spojená s konzumací jídla a také minerálky, neboť s teplem se dostavila i žízeň. Ospalec Ilja dostal od Radka na cestu nějaký prášek a opět vyrážíme. Tempo je zase vysoké, nyní ale jedeme hezky pohromadě dle mých představ. V rychlém sledu projíždíme Mikulov, Valtice i Břeclav. Ilja, který se konečně zbavil ospalosti, je náhle postižen novou krizí – má hlad. Sahám do kapes a dávám mu ze svých zásob, sám se pak také posilňuji na “chvostu” skupiny. Poté přichází moje chvíle, vyrážím do čela a jedu “špici” dlouhé kilometry. Míjíme Hodonín, následuje Strážnice, Veselí nad Moravou, máme v nohou zhruba čtyři sta kilometrů. V tom vpravo před námi vidíme odpočívadlo s lavičkami a stoly a ihned míříme k němu. Je čas na poslední zastávku, usedáme a já konstatuji, že máme odpočívadlo ve sponzorských barvách. To už i ostatní si všímají žlutomodré kombinace na lavičkách a stolech, odpovídající barvám našich dresů, což vyniklo zejména na fotografiích. Navrhuji, abychom pokračovali z Uherského Hradiště dále na Zlín, jelikož máme dobrý čas, přibyli by nám kilometry a zároveň bychom se vyhnuli buchlovským kopcům. Všichni jsou proti a poněvadž naše “budíky” ukazují, že pět set kilometrů vyjde i nejkratší cestou, kapituluji. Co na tom, že mě bolí levé koleno a pravá achilovka, zřejmě ostatní mají také své problémy a chtějí to mít už co nejrychleji za sebou. Po nezbytném masírování vyrážíme na poslední úsek. Provoz na silnici nebezpečně houstne, nastává sobotní večer. Vlevo před námi pozorujeme houstnoucí mraky, kdosi vyslovuje obavu z blížící se “vody” při přejezdu Chřibů. Uklidňuji jej naším tradičním rčením “to jde bokem!” Kolem dvacáté hodiny vyjíždíme z Uherského Hradiště a začínáme stoupat. Čekají nás Chřiby, poslední pořádné kopce. Vpředu jede Luboš s Iljou, zbylí čtyři se drží pohromadě a jedou “rozumným” tempem. Poprvé se mi podařilo přesvědčit Broňu, aby shodil “velkou pilu” a jel na malý talíř. I přes neustálé nářky, že jej bolí noha, se nám postupně vzdaluje. Dlouhou dobu trvá, než dojedeme k lesu, konec stoupání je stále v nedohlednu. Nakonec se přece jen dočkáme a jsme na prvním vrcholu. Následuje krátký sjezd, pro jistotu zapínáme blikačky, aby nás zezadu bylo dobře vidět. Než si stačíme vydechnout, je tu druhý kopec. I ten se nám daří zdolat ještě před soumrakem. Nahoře nijak neotálíme, musíme na sjezd využít poslední zbytky denního světla, což se nám daří takovým způsobem, až se Broňa diví, jak odvážně “sjezdujeme” a později se ptá, jestli jsme to tam znali. Někteří ano, já tedy určitě. Dole nás očekávali “uprchlíci” Luboš a Ilja, od teď už jedeme všichni pohromadě. Rychle se setmělo a my uháníme na Brno jak noční přízraky. Luboš se usadil na špici, nikoho před sebe nepouští a udává pekelné tempo až do Bučovic. Tam je již naprostá tma a já toho mám tak akorát. Přiměji Luboše, aby zvolnil a čekáme na doprovodný vůz, který se kdesi zapomněl. S pomocí jeho reflektorů jedeme v poklidu do Brna. Zdoláváme stoupání za Slavkovem, dolů pak padáme jak svítící korálky. Silnice se ještě párkrát zhoupne a budeme v Brně. Při sjezdu u Rohlenky vidím před sebou světýlko, které najednou odbočilo do našeho směru. Tuším, a správně, že je to náš předseda Pepa, který nám znovu přijel naproti, aby byl s námi při závěrečných kilometrech. Ptá se, jak to šlo a je očividně spokojen, že se nám akce vydařila dle plánu. Při sjezdu od Žuráně jsem byl zřejmě příliš rychlý a moc jsem se vzdálil od světel našeho auta, v šeru či spíše ve tmě jsem pozdě uviděl díru ve vozovce a hezky jsem ji “vymetl”. Varovný výkřik zazněl zbytečně, za mnou se to povedlo i dalšímu jezdci, naštěstí toto závěrečné extempore se obešlo bez následků. V tichu, které potom panovalo při výjezdu na kraj Brna se náhle ke mně otočil Radek. “Kdyby se mě někdo ptal, tak nikdy více!” Deru se na špici a upozorňuji kolegy, že jízdu končíme v Líšni u restaurace McDonalds. Odbočuji do staré Líšně, vedu je uličkami, konečně sjíždíme na okraj sídliště, již je vidět benzínka, Delvita i McDonalds, ještě poslední zatáčka a… jsme v cíli!
V restauraci se svítí, uvnitř sedí pár hostů, otevřeno je do 23 hodin. Tak jsme to přece jenom dokázali! Ba co víc, dokonce i dle mé kalkulace – určil jsem totiž dobu příjezdu na zhruba třiadvacátou hodinu. Seskakuji z kola a vcházím dovnitř, ptám se po vedoucím, bohužel není přítomen. Závěrečné fotografování se tedy odehrává bez něho. Jsme skoro hotovi, když přijíždí auto a vystupují manželé Fridrichovi, ještě pár minut zdržení a nezastihli by nás. Jsou zvědaví, jak to šlo (či spíše jelo?), prohodíme pár slov, při té příležitosti Radim dofotil film a já se loučím s přítomnými. Vyjadřuji spokojenost s průběhem pětistovky a končím slovy: “za rok se jede šestistovka!”